Rozhledna na Biskupské kupě postavena v roce 1898 ku příležitosti 50ti leté vlády císaře Františka Josefa.
Hrad patrně založil český panovník k ochraně blízkých zlatých dolů. Hrad se poprvé výslovně uvádí 2. září 1281, kdy ho drželi bratři Otta a Oldřich z Linavy. Ti odsud podnikali loupežné výpravy do vratislavského biskupství, proto byli vyzvání Mikulášem I. Opavským k vydání hradu. Mikulášův bratranec – vratislavský biskup Jindřich podnikl vůči Edelštejnu trestnou výpravu a hrad v dubnu 1285 dobyl. Poté dostal hrad do zástavy biskup jako náhradu škod způsobených předchozí posádkou hradu. Od roku 1339 byl hrad v majetku českého krále Jana Lucemburského, ale roku 1361 ho vrátil Karel IV. opavským knížatům. Roku 1440 dostal Edelštejn do zástavy opolský kníže Bolek V. zvaný Heretik, o pět let později hrad vyhořel. Kníže Bolek ho však nechal opravit a v roce 1465 ho postoupil Jiřímu z Poděbrad, který z Edelštejna vytvořil husitskou oporu proti katolickému Slezsku. Hrad byl však roku 1467 dobyt a pobořen vojenskou výpravou vratislavského biskupa. Od té doby již nebyl obnoven. V roce 1904 byla zřícenina odlesněna. Zároveň byla vybudována přístupová pěšina, kterou lemovaly lavičky. Edelštejn, CC BY-SA 4.0 Foto: Von Mundburg, 035 Jihovýchodní bašta, CC BY-SA 4.0
V centru města se nachází nově rekontruovaná fontána.
První výhlídka nás čeká ještě před rozhlednou.
Hornická osada je součástí zlatokopeckého skanzenu. První hornická osada vznikla v blízkosti naleziště zlatonosné rudy v oblasti Příčné hory. Dokládá jí místní pověst „Rytíř Odo z Erlitzu.“ Jménem Erlitz byla pojmenována také první štola, pro kterou se později vžil název Stará Hackelberská štola.
Hospůdka podlesí
Dnešní hřbitov byl založen v roce 1897. V době svého vzniku byl tento hřbitov rozdělen na jednotlivá oddělení (rodinné hroby, oddělení pro děti, evangelíky, katolíky, Židy, bezvěrce, sebevrahy…). Ovšem nejstarší náhrobní deska je na východní zdi kostela a je datovaná 7. srpna 1649. Jedná se o náhrobní desku Johanna Zottmantela, řezníka a v letech 1630 – 1631 starosty města. Na kostelní zdi jsou umístěny další náhrobní desky, které patří důležitým osobám historie našeho města.
Hřeben, doplnit popis - wikipedie?
Odpočívadlo hříbek v serpentýnách na Rejvíz nabízí osvěžení v podobě stejnojmeného pramene a výhled směrem na Zlaté Hory.
Jílování je starý způsob získávání zlata ze sedimentů ve svažitém terénu. V Jeseníkách se s tímto způsobem těžby setkáváme dosti často. Byly jím těženy svahy a vyšší terasy u Vrbna p. P., Širokého Brodu a také u Zlatých Hor.Při této těžbě bylo potřeba vody k rozplavení sedimentu a k vyrýžování zlata. K tomuto účelu se budovaly někdy velice dlouhé vodní kanály, kterými se voda přivedla nad zlatonosnou terasu. V ní se vytvořil prvotní zářez do něhož byla vypouštěna voda z kanálu. Tím se celá terasa postupně rozplavila. Lehčí minerály a kal byly odplaveny vodou a pod rozplavovaným svahem vznikala plošina, na níž se hromadily těžké minerály a zlato. Větší kusy horniny se vyhazovaly na haldy mezi odtokovými kanály. Těžké minerály se pečlivě vybíraly a přerýžovaly klasickým způsobem na splavu.Typickými projevy jíloviště jsou hrany svahů s širokými zářezy, nad nimiž jsou někdy patrné zbytky přívodních kanálů. Pod svahem je rovná plošina, na níž se hromadil těžký podíl se zlatem. Na spodním okraji plošiny jsou velké haldy nebo valy z hrubého materiálu. Mezi nimi odtékala voda a odnášela lehký materiál, který pod vyústěním vypadával z vodního proudu a tvořil nízké ploché haldy podobné výplavovým kuželům.
Kaple nad kostelem Panny Marie Pomocné stojí za malou vyházku od poutního kostela.
Kaple sv.Trojice u cesty do Heřmanovic, Sensenkapell, je postavena pozdně barokní kaple. Její historie sahá až do 17. století, kdy v roce 1633 řádil ve městě mor a oběti moru nesměly být pohřbívány na městském hřbitově, nýbrž daleko za branami města v místech kde stál morový sloup.
Stezka Údolím ztracených štol Vás přivede k místu, "Kde voda teče do kopce".
Impozantní trojlodní stavba v barokním slohu se při pohledu od Jeseníku vypíná se svými třemi věžemi nad historickým jádrem města.Dějiny kostela sahají pravděpodobně do 60. let 13. století. První nepřímé zmínky o něm jsou z roku 1339 a opět z roku 1376 - 1377. Byl vybudován jako trojlodní stavba v raně gotickém slohu a postupně byly prováděny další přístavby. Po roce 1467 byl opevněn jako náhrada za zničení hradu Edelštejna. Z roku 1477 je zaznamenáno jméno prvního faráře: Johann Molitor (česky Mlynář). Nejstarší vizitační zprávy z konce 16. století píší, že kostel byl zasvěcen Panně Marii a sv. Valentinovi.Největší změny zaznamenala budova po požáru města 17. 7. 1699. Shořela střecha, 5 oltářů a varhany. Zvon byl požárem roztaven a kronika zaznamenává, že shořel i 400 let starý dřevěný krucifix. Poté byl kostel přestavěn v barokním slohu. Hrubá stavba byla dokončena ještě za faráře Balthasara Chrisostoma Hauschilda ( 1672-1702). Jeho nástupce Johann Anton Hoppe opravu v roce 1708 dokončil a vysvětil. Roku 1740 byla na severní straně presbytáře vystavěna J.I. Töpperem z Prudniku nová sakristie s oratoří. Nově opravený a vnitřně vybavený kostel byl roku 1748 vysvěcem vratislavským biskupem Philipem Gotthardem Schaffgotschem. Další stavební úpravou v historii kostela byla v roce 1780 stavba kruhovité kaple sv. Josefa na jižní straně boční lodi . Stavbu financoval svobodný pán a rodák z Jarnoltowka, Joseph von Peretzki. V kapli byl také pohřben. V roce 1945 dal farář Gerhard Schubert ostatky Josepha von Peretzkého vyzvednout a uložit do nového sarkofágu.
Kostel Rejvíz a vlevo od něj muzem Tkalcovna.
Asi po 30 m po lesní cestě, se dostaneme se k zastavení křížové cesty, kterou budeme směrem k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné sledovat.
Na den 11. února připadá památný den blahoslavené Panny Marie Lurdské. Tato úcta vznikala od roku 1858, kdy se čtrnáctileté Bernadetě Soubirousové na jihu Francie, ve městě Lurdy, zjevila Panna Marie. Následně se místo zjevení proslavilo zázračnými uzdraveními těžce nemocných lidí. Pověsti o zázračných uzdraveních na nově vzniklém poutním místě v Lurdech se začaly šířit Evropou. Koncem 19. a začátkem 20. století pronikly i na Jesenicko, kde úcta k Panně Marii Lurdské zakořenila v několika obcích a v roce 1908 se k nim zařadil i Rejvíz, kde pod skalním převisem Josefovy skály byla zbudována Lurdská jeskyně (Lourdes Grotte). Slavnostní otevření se konalo v roce 1909. Není známo, jaká mimořádná událost se v místě u Josefových skal stala. Známá je ale skutečnost, že lidé žijící v nepříznivých drsných podmínkách této horské oblasti dobře věděli o schopnostech nadpřirozené ochrany a uzdravující moci Panny Marie, prostřednictvím vybudovaných svatostánků, symbolů proseb, díků a uctívání se k ní obraceli o pomoc.
Štola Marie Pomocná I
Štola Marie Pomocná II
Stanoviště 3: důl Marie Pomocná III.Podle polohy a montánních památek, které se zde zachovaly jde o jeden z nejstarších revírů v prostoru Příčné hory, ve kterém se těžilo zlato již od 13. – 14. stol. Bohužel, dnes nejsme schopni určit původní název revíru. V době hlavní hornické aktivity 16. stol. je již pravděpodobně opuštěn. Další zmínky se objevují až v 18. století, z něhož se nám dochovala nejstarší montanní mapa tohoto revíru (Habtmann 1769). Jsou na ni zakresleny dvě přístupné štoly a další 4 zavalené. V té době byl tento prostor součástí důlního pole Maria Theresia. V dnešní době se jednotlivé pinkové tahy (pinky seřazené do úzkých linií) označují jako Marie Pomocná I. až IV. V prostoru dolu Marie Pomocné III. je na povrchu patrný tah šachtic jimiž se těžila zlatonosná žíla. Ve spodní části je zabořené ústí štoly neúspěšně zmáhané v 50. tech 20. st. Nejcennější je vnitřní část dolu. Úzké dobývky, široké okolo 40 – 60 cm a vysoké i přes 10 m (stáří 14. stol.?), vznikly těžbou zlatonosných křemenných žil (obr. 2). Původně zde byly dřevěné povaly, o čemž svědčí záseky pro trámy, které se zde výjimečně zachovaly. V některých místech je možno pozorovat lichoběžníkové chodby mladšího stáří (15. – 16. stol.). Ve východní větvi dolu byly objeveny pozůstatky lidské kostry, zrezivělý relikt postole zn. Mann a zoxidovaná mince z r. 1915. Důl Marie Pomocná III. byl zaměřen speleologickou skupinou Hádes. Při průzkumu byla zjištěna celková délka dolu 335 m a hloubka 42 m. Důl je zimovištěm netopýrů.
Pod cestou vidíme zabořené ústí staré štoly a nad cestou řadu odvalů pinkového tahu označovaného jako Marie Pomocná IV.
Nejvýznamnější ukázky biocenóz jsou chráněné ve Státní přírodní rezervaci Rejvíz, která byla zřízena již v roce 1955 na ploše 273,97 ha. Nadmořská výška blat se pohybuje od 731 do 804 m n.m. Rezervaci tvoří vrchovištní rašeliniště kolem Malého a Velkého mechového jezírka, jehož objem je zhruba dva miliony pět set tisíc krychlových metrů. Jejich vznik se odhaduje na období před šesti až devíti tisíci lety. Celé území leží v mělké pánvi s nepropustným podložím, tvořeným jílovitými sedimenty nasedajícími na devonské horniny.
Jen malá část ložisek vystupuje až na povrch. Velká část je skryta v horninovém masívu. K vyrubání takovýchto rud bylo zapotřebí razit důlní díla. Zprvu se jednalo o převážně šikmo ražené šachtice s hloubkou kolem 10 – 15 m, jdoucí po zrudněné poloze. Rudní polohy však pokračovaly i ve větších hloubkách a musely se razit tzv. ústupkové šachtice. Ústupková šachtice se razila tak, že na dně šachtice se vyrazila krátká horizontální chodba a z ní se opět vyrazila úklonná šachtice. Tímto způsobem se razilo i do hloubek větších než 100 m. Později, když se k dopravování rudy začalo používat rumpálu poháněného koňskou silou (žentoury), razily se jámy svislé.Omezujícím faktorem při důlní těžbě bylo větrání a hlavně přítoky vod. Proto se začaly razit i horizontální díla, které se nazývají štoly. Štoly musely splňovat podmínky dané horními zákony. Některé odvodňovaly i celé revíry a nazývaly se dědičné štoly. Ty dosahovaly mnohdy i několikakilometrových délek. Zasypaná ústí štol a jam a k nim náležející haldy jsou nejběžnějšími pozůstatky staré hornické činnosti a jsou rozesety po celých Jeseníkách. Zasypaným ústím jam se říká pinky.
Chloubou města je budova Staré pošty, nyní Městského muzea z roku 1698. Bohatě členěná fasáda s korintskými sloupy připomíná nizozemské vlivy. Čtěte více. Dnes nabízí muzeum následující expozice:
Naučná stezka Rejvíz se nachází ve stejnojmenné národní přírodní rezervaci rozprostírající se v severovýchodní části Hrubého Jeseníku. Charakteristické jsou pro tuto rezervaci rašeliniště (největší na Moravě) náležící k typu vrchovišť. Vznikaly v době poledové zhruba před 7- 8 tisíci lety. Celé území leží v mělké pánvi, proto voda z okolních svahů stéká dovnitř, kde je zachycována nepropustným podložím.
Občerstvení u Panny Marie Pomocné
Olověná štola, doplnit text
Prohlídku lidovou architekturu zakončíme v památkově chráněném penzionu Rejvíz.
Kostel se nachází na východním svahu lesy pokryté Příčné hory, jež je poznamenaná staletou hornickou činností, která se nám připomíná takřka na každém kroku. Ke kostelu se dostaneme odbočením ze státní silnice Zlaté Hory - Heřmanovice. Toto oblíbené slezské poutní místo má svou pohnutou historii. Jeho vznik je spojen s příběhem z doby 30. leté války.
Pramen Hříbek v serpentýnách na stejnojmeném odpočívadle.
Rejvíz je mezi horskými obcemi nejkrásnější perlou jesenických hor.
Starý hřbitov na Rejvízu.
Pozor v těchto místech ještě před Starohořím odbočuje NS z modré turistické značky KČT směrem vpravo směrem k Velkým pinkům.
Rozhledna Táborské skály i samotná Táborské skály o něco dále stojí za krátkou odbočku z Hornické NS.
V areálu Zlatokopeckých srubů probíhají pravidelné soutěže v rýžování zlata. Zde proběhlo Mistrovství Světa, Mistrovství Evropy a Mistrovství ČR a SR.
Pěkný výlet z centra Vás dovede k Sanatoriu Edel na jižním okraji města.
Tato barokní pískovcová socha před radnicí byla postavena v roce 1731. Iniciátorem postavení sochy byl starosta J. G. Vietz. Je to kvalitní sochařská práce slezské provenience, bohužel neznámého autora. Prostor kolem sochy byl původně chráněn kovovou ohrádkou. Byla restaurována v letech 1851 a v roce 1999. Jako nemovitá kulturní památka byla prohlášena v roce 1963.
Stanoviště č. 6: Starohoří – Kunstschacht
Na přístupové cestě k hornické osadě stojí dřevěná replika strážní věže, která je přístupná a slouží jako vyhlídka.
Pokud budete pokračova ještě kousek dále na Dolní údolí dojdete k druhé strážné věži, která hlídá osadu z druhé strany.
Středověká úpravna vod
Atmosféra staré chalupy napovídá hodně o historii místních samot a zde, na Rejvízu, je navíc umocněna starými bájemi o mechových jezírkách a skřítcích, o pyšném městě Hunohradu. Muzeum láká. Kdo by bez povšimnutí prošel kolem, když se možná teprve tady může dozvědět, co to znamená „mít všechno v cajku“, co to je prošlup, nitěnky, brdo, člunek, osnova... Kde jinde v našem kraji uvidí v reálu jak namáhavé bylo tkalcovské řemeslo, či jak se spřádala na kolovratu ovčí vlna?
Táborské skály.
Stanoviště 5: Velké Pinky
Od Kunstschachty pokračuje HNS nahoru úvozovou cestou lemovanou haldami, zpět na hřeben Příčné hory. Ještě než dojdeme k haldě a jámě Olověné štoly otevře se nám na vyhlídce v průseku krásný pohled na město Zlaté Hory a rozhlednu Biskupská kupa na stejnojmeném vrcholu stojící přesně na hranici s Polskem.
Vyhlídka z Hornické naučné stezky mezi Výrem a Hřebenem pod Příčným vrchem.
Kousek od první vyhlídky se z cesty otevirájí další výhledy směrem na Biskupskou Kupu. Směrem do údolí lze spatřit věž poutního kostela Panny Marie Pomocné.
Rozcestí Výr.
Jedná se o repliku dřevěného hornického srubu, který je prezentován jednak jako obytný objekt, ale nabízí také ukázky tradičních domácích řemesel včetně prezentace nástrojů a nářadí domácích řemeslných prací. Základem roubeného objektu hornické osady je vnitřní dvůr s hospodářskou částí, hrnčírnou a kovárnou. Obytnou část tvoří světnice, černá kuchyně a tkalcovna.
Zlatokopecký skanzen tvoří vstupní bránu do Údolí ztracených štol. Nachází se zde Hornická osada s replikou zlatokopeckých hornických srubů, který je prezentován jednak jako obytný objekt, ale nabízí také ukázky tradičních domácích řemesel včetně prezentace nástrojů a nářadí domácích řemeslných prací.
V současné době je v romantickém údolí říčky Olešnice vybudována replika středověkých hornických mlýnů s naučnou stezkou "Údolí ztracených štol".
Město zlaté hory nabízí historické centrum a okolí ukrývájící kouzlo panenské přírody, tajemství středověkých štol i čarodějnických procesů. Za dobrodružstvím dávných zlatokopů se vydejte do Hornického skanzenu ke zlatorudným mlýnům, projděte se planinami kolem Rejvízu k Velkému mechovému jezírku anebo si vyšlápněte k rozhledně na Biskupské kupě.
Na obrázku vidíte slitek ze zlatinek ze sbírky zlatokopa Henryho. V okolí města byly však nalezeny i zlaté valouny. Nálezy zlatých valounů, zvláště větších, nebyly na Zlatohorsku zcela běžnou událostí. Přesto ale o nich máme zajímavé záznamy. Dosud nejúplnější přehled písemných zpráv o nalezených zlatých valounech zpracovali a uveřejnili Večeřová a Večeřa. Podařilo se jim nalézt zmínky a dílem i popis 17 kusů nalezených na Zlatohorsku v období mezi začátkem 16. a koncem 17. století. Přitom nejstarší zmínka pochází z roku 1549. Největší nalezené valouny pochází z tzv. Měkkých dolů, které těžily zlato v zlatonosných sedimentech mezi Zlatými Horami (dříve Zuckmantel), Ondřejovicemi a Glucholazy. Měkký důl v blízkosti Zlatých Hor, vyhloubený do hloubky 100 m, byl místem nálezu dvou valounů tak neobvyklých svou velikostí, že byly opakovaně zmiňovány v literatuře i v následujících staletích. Tak například F. Ens ve své knize z roku 1837 uvádí: Za Andrease Jerina (biskup v letech 1585 až 1596) bylo hornictví v největším rozkvětu. Poskytovalo železo, olovo, vitriol a dědičná štola (Erbstollen) na Starohoří (Althackelsberg) bohaté dary zlata, … Zde byl nalezen 14. srpna 1590 kus ryzího zlata vážící 3½ vratislavské libry, neboli 4 marky, 15 lotů vídeňské zlaté váhy, tehdejší hodnotu 355 ½ uherských florinů, nebo 675 florinů 27 krejcarů rýnských. Jiný kus, který byl vykopán 22. března 1591, vážil 9 marek vratislavských, neboli 6 marek 15 lotů vídeňských a měl hodnotu 456 ¾ florinů uherských, čili 867 florinů 49 krejcarů rýnských. Oba kusy byly jako vzácnost odeslány do vídeňského přírodovědného muzea (mineralogické sbírky) a těžařstvo se spokojilo s kresbou obou nálezů ve skutečné velikosti, které jsou s tímto popisem ještě dnes uloženy v městském archivu Cukmantlu.
Kostel se nachází na severním konci města u státní silnice vedoucí do Polska. Dříve to bylo před Dolní bránou. Je vystavěn v barokním slohu s prvky tzv. slezského baroka.Na jeho místě stávala starší kaple, která byla postavena vedle městského špitálu zmiňovaného z roku 1552. Tuto kapli nechal postavit poštmistr a výběrčí daní Johann Georg Nentwig ze Zlatých Hor a je doložena z roku 1687. Vedle kaple byl v roce 1695 na ploše Dvorní zahrady založen nový hřbitov. Za prusko-rakouské války v letech 1740 - 1742 bylo město roku 1741 obsazeno pruským vojskem pod velením generála Schwerina a zapáleno. Shořelo na 300 domů i s touto kaplí.Nový kostel byl vybudován po skončení tzv. sedmileté války (1756 - 1763) v letech 1764 - 1768 a stál 2.347 tolarů a 33 grošů. Vysvětil jej 6. září 1772 biskup Philipp Gotthard Schaffgotsch. Kostel byl postaven z kamene a poprvé byl opravován v roce 1888. Roku 1857 a později i v roce 1906 byla kostelu vyměněna věžní hlavice.V roce 1864 byla ke kostelu směrem k městu přistavěna budova, která sloužila jako městská nemocnice a částečně jako útulek pro místní staré občany. Za děkana V. Braunera byl z farního kostela Nanebevzetí P. Marie přenesen do kostela sv. Kříže oltář, který byl vyroben Raimundem a Rafaelem Kutzerem z Horního Údolí.V roce 1738 byl naproti kostela přes cestu postaven chudobinec, který byl v roce 1899 zmodernizován. O provoz nemocnice, chudobince i kostela pečovaly až do roku 1945 řeholní sestry z řádu boromejek.V letech 1997 až 1999 uskutečnil farář M. Michna generální rekonstrukci exteriéru. Byl opraven krov, střecha, fasáda a vstupní dveře. Opravu financoval stát, římsko-katolická církev i město Zlaté Hory. V roce 2000 se započalo s opravou interiéru.