Na obrázku vidíte slitek ze zlatinek ze sbírky zlatokopa Henryho. V okolí města byly však nalezeny i zlaté valouny.
Nálezy zlatých valounů, zvláště větších, nebyly na Zlatohorsku zcela běžnou událostí. Přesto ale o nich máme zajímavé záznamy. Dosud nejúplnější přehled písemných zpráv o nalezených zlatých valounech zpracovali a uveřejnili Večeřová a Večeřa. Podařilo se jim nalézt zmínky a dílem i popis 17 kusů nalezených na Zlatohorsku v období mezi začátkem 16. a koncem 17. století. Přitom nejstarší zmínka pochází z roku 1549. Největší nalezené valouny pochází z tzv. Měkkých dolů, které těžily zlato v zlatonosných sedimentech mezi Zlatými Horami (dříve Zuckmantel), Ondřejovicemi a Glucholazy. Měkký důl v blízkosti Zlatých Hor, vyhloubený do hloubky 100 m, byl místem nálezu dvou valounů tak neobvyklých svou velikostí, že byly opakovaně zmiňovány v literatuře i v následujících staletích. Tak například F. Ens ve své knize z roku 1837 uvádí: Za Andrease Jerina (biskup v letech 1585 až 1596) bylo hornictví v největším rozkvětu. Poskytovalo železo, olovo, vitriol a dědičná štola (Erbstollen) na Starohoří (Althackelsberg) bohaté dary zlata, … Zde byl nalezen 14. srpna 1590 kus ryzího zlata vážící 3½ vratislavské libry, neboli 4 marky, 15 lotů vídeňské zlaté váhy, tehdejší hodnotu 355 ½ uherských florinů, nebo 675 florinů 27 krejcarů rýnských. Jiný kus, který byl vykopán 22. března 1591, vážil 9 marek vratislavských, neboli 6 marek 15 lotů vídeňských a měl hodnotu 456 ¾ florinů uherských, čili 867 florinů 49 krejcarů rýnských. Oba kusy byly jako vzácnost odeslány do vídeňského přírodovědného muzea (mineralogické sbírky) a těžařstvo se spokojilo s kresbou obou nálezů ve skutečné velikosti, které jsou s tímto popisem ještě dnes uloženy v městském archivu Cukmantlu.

Již tato informace z počátku 18. století ale není zcela přesná – nejednalo se o nálezy ryzího zlata a také místo nálezu neodpovídá skutečnosti. Zdůrazněme ale to, že byly zhotoveny dokumenty s vyobrazením a popisem valounů; samostatné valouny byly odeslány císaři Rudolfu II. a následně předány do vídeňské mineralogické sbírky. Informaci potvrdil R. Zuber, když uvedl, že ,,… roku 1590 a 1591 byly vyrýžovány dva valouny zlata, jeden vážil 1,387 kg a druhý dokonce 1,783 kg. Oba divy přírody byly darovány císaři Rudolfu II. do jeho mineralogické sbírky, odkud se ztratily neznámo kdy a kam. Městu zůstaly jen obrázky vzácných nálezů a pergamenech, ale i ty jsou dnes ztraceny. O osudu ztracených (či spíše zcizených) zlatých valounů z vídeňské mineralogické sbírky nemáme do dnešního dne žádné informace. Jinak je tomu se ztracenými pergameny. Snad šťastná shoda okolností vedla k tomu, že v Německu několik dnů před dnem ustavení krajanského sdružení bývalých zlatohorských občanů (Heimatgruppe Zuckmantel), které se uskutečnilo 4. února 1961, učinil blíže nespecifikovaný antikvariát zajímavou nabídku předsedovi kulturního výboru krajanského sdružení Jeseník (Heimatgruppe Friewaldau). Předmětem nabídky byly mimo jiné i dva rukopisné dokumenty s vyobrazením zlatých valounů, nalezených ve Zlatých Horách. Krajané ze Zlatých Hor a okolí se na již zmíněném ustavujícím shromáždění rozhodli nabízené dokumenty koupit a okamžitá sbírka vynesla potřebný nemalý obnos. Oba rukopisné dokumenty jsou do dnešního dne uchovány a lze podrobně popsat jejich podobu i obsah; místem jejich uložení je tzv. Domovská jizba (Heimatstube) ve würtenberském městě Bietigheim. Budovu, v níž se Heimatstube nachází, zachvátil v roce 2004 požár, ale ani požárem, ani hasicí vodou nebyly dokumenty poškozeny.

Oba dokumenty mají několik společných znaků. Jsou vyhotoveny na relativně tenkém papíru (inkoust prosakuje z lícové na rubovou stranu), nejedná se o pergameny a oba mají přibližně shodný formát 18,5 x 28,5 cm. Obrázky jsou nakresleny na zvláštním papíru oboustranně (pohled na valoun zepředu i zezadu) a jsou vlepeny do otvoru ve tvaru nepravidelného osmiúhelníku, vystřeženého v základním dokumentu. U prvního dokumentu je v jeho záhlaví nadpis v přibližném překladu: Dar zlatonosného kamene nedávno nalezeného na úpatí (rozuměj úpatí hory) a skvějícího sena pohled. Tobě, božský Rudolfe. Pod tímto záhlavím je vložen barevný obrázek zlatého valounu a za jeho kresbou následuje německý text, v českém překladu: V roce 1590, 14. srpna byl z požehnání Boží milosti nalezen na horním Měkkém dole cukmantleských dolů velký zlatý valoun, jehož podíl zlata byl tři a půl vratislavské libry a podle vídeňské zlaté markové váhy čtyři marky a patnáct lotů. To tedy činí v maďarských zlatých, které Jeho knížecí milost nechala vyplatit těžařstvu (zlatohorskému) Knížecím úřadem pro finanční správu v Nise tři sta padesát pět a půl maďarských zlatých a v rýnských zlatých – po šedesáti krejcarech – šest set sedmdesát pět rýnských zlatých a dvacet sedm krejcarů. Adam Vincentz, Rendt Mister.

Dárcem tohoto valounu byl Andreas von Jerin, v letech 1585 až 1596 vratislavský biskup a nisský kníže. Víme, že Rudolf II. vydal v roce 1589 mandát, v němž žádá všechny, kdo učiní zajímavé mineralogické nálezy, aby je zaslali na Českou komoru, kde budou náležitě zaplaceny. Zmiňme se však ještě velmi stručně o dalším možném důvodu zcela zřejmě bezplatného darování tohoto valounu císaři. Andras von Jerin pocházel ze Švábska. Již v poměrně mladém věku (od roku 1578) zastával švábský kanovník hodnost probošta vratislavského dómu, a to se stále rostoucí vážností a respektem a také se vzrůstajícím církevním a politickým vlivem. Císař Rudolf II. jej nejen na základě vlastních zkušeností nejdříve povýšil do šlechtického stavu (šlechtické diplomy z let 1578 a 1583), ale pře nejbližší příležitosti se velmi energicky zasadil (mimo jiné i u papeže) o jeho zvolení vratislavským biskupem a posléze také slezským zemským hejtmanem. Poněvadž Andreas Jerin systematicky pracoval na své duchovní i světské kariéře, je zřejmé, že byl císaři Rudolfu II. velmi zavázán vděčností. A tak se lez oprávněně domnívat, že dar zlatého valounu nalezeného v roce 1590 byl ze strany biskupa Jerina projeven jeho vděčností (a císař přijal oba dary s velkým povděkem). Poznamenejme ještě pro zajímavost, že biskup Jerin měl zřejmě dostatek finančních prostředků. Zejména však dodal svému jménu velkého lesku jako mecenáš církevního umění pořízením stříbrného hlavního oltáře (1590) vratislavského dómu a dalších mistrovských děl, jejichž tvůrcem byl zlatotepec Paul Nitsch. Na své náklady ale také nechal v roce 1588 postavit v Heřmanovicích kostel renesančního založení.