Samostatné foto

Zlatohorská hornická naučná stezka (ZHNS) prochází nejvýznamnějšími hornickými památkami u Zlatých Hor, z nichž bylo 10 vyhlášeno za kulturní památky. Na jednotlivých zastaveních se seznámíte s příklady těžby sedimentů i primárních rud a jejich úpravou, od nejstarších až po novodobá díla.Tato stezka začíná i končí u Informačního centra ve Zlatých Horách. Celková délka je 16 km. Výškový rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším bodem je 545 m. Stezka má 15 stanovišť.

Kaple sv. Trojice u cesty do Heřmanovic

Kaple sv.Trojice u cesty do Heřmanovic, Sensenkapell, je postavena pozdně barokní kaple. Její historie sahá až do 17. století, kdy v roce 1633 řádil ve městě mor a oběti moru nesměly být pohřbívány na městském hřbitově, nýbrž daleko za branami města v místech kde stál morový sloup.

Hospůdka podlesí

Hospůdka podlesí

Samostatné foto

Po 250 m zatáčí asfaltová silnice vlevo a my pokračujeme vpravo směrem k lesu.

Samostatné foto

Ostrá zatáčka doprava nás vede směrem k lesu.

Samostatné foto

Po pár metrech se po panelové cestě dostaneme k lesu, na jehož okraji se začínají objevovat první haldy, které svědčí o dávné těžbě zlata. V minulém století byla tato část lesa upravena na park.

Samostatné foto

Lesní cesta, po které kráčíme, jde souběžně se starým vodním kanálem, odvádějícím vodu z výše položených rýžovišť. Po pravé straně jsou mohutné haldy, vzniklé vybíráním větších balvanů při rýžování. Asi 1 km od kapličky přijdeme na plošinu rozsáhlého jíloviště. Před námi je svah, který byl rozplavován vodou přiváděnou vodním kanálem, jehož zbytek je ještě patrný.

Jíloviště

Jílování je starý způsob získávání zlata ze sedimentů ve svažitém terénu. V Jeseníkách se s tímto způsobem těžby setkáváme dosti často. Byly jím těženy svahy a vyšší terasy u Vrbna p. P., Širokého Brodu a také u Zlatých Hor.Při této těžbě bylo potřeba vody k rozplavení sedimentu a k vyrýžování zlata. K tomuto účelu se budovaly někdy velice dlouhé vodní kanály, kterými se voda přivedla nad zlatonosnou terasu. V ní se vytvořil prvotní zářez do něhož byla vypouštěna voda z kanálu. Tím se celá terasa postupně rozplavila. Lehčí minerály a kal byly odplaveny vodou a pod rozplavovaným svahem vznikala plošina, na níž se hromadily těžké minerály a zlato. Větší kusy horniny se vyhazovaly na haldy mezi odtokovými kanály. Těžké minerály se pečlivě vybíraly a přerýžovaly klasickým způsobem na splavu.Typickými projevy jíloviště jsou hrany svahů s širokými zářezy, nad nimiž jsou někdy patrné zbytky přívodních kanálů. Pod svahem je rovná plošina, na níž se hromadil těžký podíl se zlatem. Na spodním okraji plošiny jsou velké haldy nebo valy z hrubého materiálu. Mezi nimi odtékala voda a odnášela lehký materiál, který pod vyústěním vypadával z vodního proudu a tvořil nízké ploché haldy podobné výplavovým kuželům.

Samostatné foto

Od stanoviště č. 1 pokračujeme nahoru k silnici, kterou přejdeme a pokračujeme dále po lesní cestě.

Samostatné foto

Asi 300 m od silnice, krátce za tímto místem, ještě před dalším rozcestím můžete sejít vlevo pod haldu Měděné štoly. Na jejím vrcholu je stanoviště č.2. vlevo k Měděné štole.

Měděná štola

Jen malá část ložisek vystupuje až na povrch. Velká část je skryta v horninovém masívu. K vyrubání takovýchto rud bylo zapotřebí razit důlní díla. Zprvu se jednalo o převážně šikmo ražené šachtice s hloubkou kolem 10 – 15 m, jdoucí po zrudněné poloze. Rudní polohy však pokračovaly i ve větších hloubkách a musely se razit tzv. ústupkové šachtice. Ústupková šachtice se razila tak, že na dně šachtice se vyrazila krátká horizontální chodba a z ní se opět vyrazila úklonná šachtice. Tímto způsobem se razilo i do hloubek větších než 100 m. Později, když se k dopravování rudy začalo používat rumpálu poháněného koňskou silou (žentoury), razily se jámy svislé.Omezujícím faktorem při důlní těžbě bylo větrání a hlavně přítoky vod. Proto se začaly razit i horizontální díla, které se nazývají štoly. Štoly musely splňovat podmínky dané horními zákony. Některé odvodňovaly i celé revíry a nazývaly se dědičné štoly. Ty dosahovaly mnohdy i několikakilometrových délek. Zasypaná ústí štol a jam a k nim náležející haldy jsou nejběžnějšími pozůstatky staré hornické činnosti a jsou rozesety po celých Jeseníkách. Zasypaným ústím jam se říká pinky.

Samostatné foto

Na rozcestí za měděnou štolou odbočíme vlevo a budeme sledovat křížovou cestu.

Křížová cesta ke kostelu Panny Marie Pomocné

Asi po 30 m po lesní cestě, se dostaneme se k zastavení křížové cesty, kterou budeme směrem k poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné sledovat.

Samostatné foto

U pátého zastavení budeme pokračovat rovně (nikoliv po žluté vpravo).

Samostatné foto

Cesta po vrstevnici kolem vrcholu Výr.. Cesta se po krátkém stoupání vyrovná a jako vrstevnicová nás dovede až k prvním pozůstatkům hornické činnosti revíru nazvaného Marie Pomocná, podle blízkého poutního místa. Za rozsáhlou pasekou začíná silně členitý terén.

Samostatné foto

Výhledy na Biskupskou horu.

Marie Pomocná IV

Pod cestou vidíme zabořené ústí staré štoly a nad cestou řadu odvalů pinkového tahu označovaného jako Marie Pomocná IV.

Samostatné foto

Les přechází ze smrkového ve smíšený a nad cestou v bukový.

Marie Pomocná III

Stanoviště 3: důl Marie Pomocná III.Podle polohy a montánních památek, které se zde zachovaly jde o jeden z nejstarších revírů v prostoru Příčné hory, ve kterém se těžilo zlato již od 13. – 14. stol. Bohužel, dnes nejsme schopni určit původní název revíru. V době hlavní hornické aktivity 16. stol. je již pravděpodobně opuštěn. Další zmínky se objevují až v 18. století, z něhož se nám dochovala nejstarší montanní mapa tohoto revíru (Habtmann 1769). Jsou na ni zakresleny dvě přístupné štoly a další 4 zavalené. V té době byl tento prostor součástí důlního pole Maria Theresia. V dnešní době se jednotlivé pinkové tahy (pinky seřazené do úzkých linií) označují jako Marie Pomocná I. až IV. V prostoru dolu Marie Pomocné III. je na povrchu patrný tah šachtic jimiž se těžila zlatonosná žíla. Ve spodní části je zabořené ústí štoly neúspěšně zmáhané v 50. tech 20. st. Nejcennější je vnitřní část dolu. Úzké dobývky, široké okolo 40 – 60 cm a vysoké i přes 10 m (stáří 14. stol.?), vznikly těžbou zlatonosných křemenných žil (obr. 2). Původně zde byly dřevěné povaly, o čemž svědčí záseky pro trámy, které se zde výjimečně zachovaly. V některých místech je možno pozorovat lichoběžníkové chodby mladšího stáří (15. – 16. stol.). Ve východní větvi dolu byly objeveny pozůstatky lidské kostry, zrezivělý relikt postole zn. Mann a zoxidovaná mince z r. 1915. Důl Marie Pomocná III. byl zaměřen speleologickou skupinou Hádes. Při průzkumu byla zjištěna celková délka dolu 335 m a hloubka 42 m. Důl je zimovištěm netopýrů.

Samostatné foto

Před zatáčkou lesní cesty protínáme výrazný pinkový tah Marie Pomocná II. Po 200 m docházíme na opuštěnou vrtnou plošinu. Pod námi jsou komíny a halda žilného tahu Marie Pomocná I.

Marie Pomocná II

Štola Marie Pomocná II

Marie Pomocná I

Štola Marie Pomocná I

Poutní kostel Panny Marie Pomocné

Kostel se nachází na východním svahu lesy pokryté Příčné hory, jež je poznamenaná staletou hornickou činností, která se nám připomíná takřka na každém kroku. Ke kostelu se dostaneme odbočením ze státní silnice Zlaté Hory - Heřmanovice. Toto oblíbené slezské poutní místo má svou pohnutou historii. Jeho vznik je spojen s příběhem z doby 30. leté války.

Posvátná studánka

Občerstvení u Panny Marie Pomocné

Občerstvení u Panny Marie Pomocné

Kaple nad kostelem Panny Marie Pomocné

Kaple nad kostelem Panny Marie Pomocné stojí za malou vyházku od poutního kostela.

Samostatné foto

Cyklisté odsud mohou pokračovat zkratkou směrem ke žluté KČT a po té na zpevněnou cyklotrasu 6072, která je kolem Větrného vrchu dovede k Edelštejnu. Vyhnou se tak náročnému úseku Naučné stezky směrující po modré přes Hřeben směrem na Starohoří a pak teprve k Edelštějnu.

Samostatné foto

Cesta na Výr.

Výr rozcestí

Rozcestí Výr.

Výr

Vyhlídka z Hornické NS 1

Vyhlídka z Hornické naučné stezky mezi Výrem a Hřebenem pod Příčným vrchem.

Vyhlídka z Hornické NS 2

Kousek od první vyhlídky se z cesty otevirájí další výhledy směrem na Biskupskou Kupu. Směrem do údolí lze spatřit věž poutního kostela Panny Marie Pomocné.

Samostatné foto

Stoupání na vrchol Hřeben po kamenité cestě.

Hřeben

Hřeben, doplnit popis - wikipedie?

Samostatné foto

Cesta z Hřebene ke Starohoří.

Rozcestí Hornické NS s modrou

Pozor v těchto místech ještě před Starohořím odbočuje NS z modré turistické značky KČT směrem vpravo směrem k Velkým pinkům.

Samostatné foto

Z NS vede několik kratších odboček k propadlinám tzv. Velkým Pinkům.

Velké pinky

Stanoviště 5: Velké Pinky

Starohoří – Kunstschachta

Stanoviště č. 6: Starohoří – Kunstschacht

Středověká úpravna

Středověká úpravna vod

Vyhlídka u Olověné štoly

Od Kunstschachty pokračuje HNS nahoru úvozovou cestou lemovanou haldami, zpět na hřeben Příčné hory. Ještě než dojdeme k haldě a jámě Olověné štoly otevře se nám na vyhlídce v průseku krásný pohled na město Zlaté Hory a rozhlednu Biskupská kupa na stejnojmeném vrcholu stojící přesně na hranici s Polskem.

Olověná štola

Olověná štola, doplnit text

Rozhledna Táborské skály

Rozhledna Táborské skály i samotná Táborské skály o něco dále stojí za krátkou odbočku z Hornické NS.

Táborské skály

Táborské skály.

Edelštejn

Hrad patrně založil český panovník k ochraně blízkých zlatých dolů. Hrad se poprvé výslovně uvádí 2. září 1281, kdy ho drželi bratři Otta a Oldřich z Linavy. Ti odsud podnikali loupežné výpravy do vratislavského biskupství, proto byli vyzvání Mikulášem I. Opavským k vydání hradu. Mikulášův bratranec – vratislavský biskup Jindřich podnikl vůči Edelštejnu trestnou výpravu a hrad v dubnu 1285 dobyl. Poté dostal hrad do zástavy biskup jako náhradu škod způsobených předchozí posádkou hradu. Od roku 1339 byl hrad v majetku českého krále Jana Lucemburského, ale roku 1361 ho vrátil Karel IV. opavským knížatům. Roku 1440 dostal Edelštejn do zástavy opolský kníže Bolek V. zvaný Heretik, o pět let později hrad vyhořel. Kníže Bolek ho však nechal opravit a v roce 1465 ho postoupil Jiřímu z Poděbrad, který z Edelštejna vytvořil husitskou oporu proti katolickému Slezsku. Hrad byl však roku 1467 dobyt a pobořen vojenskou výpravou vratislavského biskupa. Od té doby již nebyl obnoven. V roce 1904 byla zřícenina odlesněna. Zároveň byla vybudována přístupová pěšina, kterou lemovaly lavičky. Edelštejn, CC BY-SA 4.0 Foto: Von Mundburg, 035 Jihovýchodní bašta, CC BY-SA 4.0